barzoj - ruský chrt

FRABRICIO Balšaja Achota ..... ALLIGIERA SONET Royal Lily

TRÁPENí - pokračování


                                      
                                                  Náš příběh za života, naše TRÁPENÍ


Pokračování první části ....


Ihned po sundání kastu byla Sonetce na nohu nasazena speciální ortéza, zhotovaná na míru - z hliníkového zohýbaného plátu, neoprenu a jistících a stahovacích popruhů a pásů. Na tomto místě se sluší poděkovat panu Romanovi Šindelářovi, majiteli znojemské firmy Handicap Zn., který vyslyšel mou zoufalou prosbu o pomoc a Sonetce celou ortézu na míru zhotovil, ve spolupráci s brněnskou firmou. Vytvarováním hliníkového plátu, tak aby sednul tvarově přesně na nohu mé Sonetce, strávil pan Šindelář nemálo svého, jistě drahocenného, času, stejně tak neváhal a vzal mě do Brna, na firmu, kde se poté dojednával a řešil konečný výsledný vzhled ortézy tak, aby co nejlépe plnila svůj účel. Ortéza mi byla po zhotovení panem Šindelářem pro Sonetku darována, což bylo něco, s čímž jsem logicky vůbec nepočítala a panu Šindelářovi jsem tím hluboce zavázána. Ještě jednou za vše moc děkuji!


                                                                


Po sundání kastu a nasazení ortézy nastalo další velmi náročné období. Na jednu stranu velká úleva, protože jsme se po téměř dvou měsících zbavily nenáviděného kastu, malá jiskřička naděje a optimismu, že teď už bude jen a jen líp... na druhou stranu Sonetčina zhuntovaná noha, plná hlubokých hnisajících ran a vnitřních píštělí, oslabené a křehké kosti, neskutečným způsobem zkrácené šlachy, "ztuhlé" klouby. Období, na které velmi nerada vzpomínám, ostatně, tak jako na ty předchozí. Ortézu jsem mohla Sonetce sundávat jen na nezbytně nutnou dobu, tedy jen ve chvílích, kdy jsem ošetřovala postiženou nohu. Jinak se Sonetka bez ortézy (na výslovné doporučení veterináře) nesměla ani převalit na posteli z jednoho boku na druhý, měla ji tudíž nasazenou nepřetržitě a chodila se mnou stále do práce, aby ji čistě náhodou nenapadlo pokusit se ortézu svépomocí z nohy sundat...

 
Denně jsem desítky minut strávila ošetřováním hnilobou rozežraných ran, kůže na zbytku nohy navíc působila dojmem, jako by ji někdo opařil - byla zarudlá, odulá, svrchní vrstva se postupně z nohy odlučovala, společně s velkou částí chlupů, takže Sonetce na noze zůstávalo jen jakési chmýří. Stejně jako kůže, i svrchní vrstva všech nášlapných polštářků na tlapce postižené nohy odumřela, rozbrázdily ji četné hluboké rýhy. Postupně, během několika týdnů, se tyto mrtvé části nášlapných polštářků kompletně oddrolovaly a odpadávaly, za vydatného četného promazávání mastnými krémy a loji, což zabraňovalo vysušení a poškození spodnější zdravé vrstvy... Celá Sonetčina noha působila navíc extrémně křehkým dojmem, byla tenoučká jako halouzka, což bylo způsobené absencí atrofovaných svalů a tak jsem, zejména v první dny po sundání kastu, při ošetřování, brala Sonetčinu nohu do svých rukou s velkým strachem a až posvátnou hrůzou v očekávání, že se přelomí jako stéblo trávy.


                                                      


Úmorné a nepříjemné bylo procvičování ztuhlých kloubů a zkrácených šlach, které působilo první dny a týdny jako boj s větrnými mlýny, jelikož Sonetčina noha byla, po dvouměsíčním uvěznění v kastu, doslova a dopísmene ztuhlá ve tvaru kastu a ohnout nohu v místě kloubů, byť jen o centimetr, dva, byl zpočátku nadlidský úkol. Při stání i pohybu setrvávala nožka několik centimetrů nad zemí a nebylo možné, aby se o ni Sonetka byť jen opřela. Každý, kdo si něčím podobným prošel, mi jistě dá za pravdu, jak nepříjemné a bolestivé dokáže takovéto procvičování postižené končetiny být. Sonetka byla ale moc statečná a trpělivě snášela stále se opakující ohýbání, pokrčování a protahování oslabené nožky.
Následující týdny po sundání kastu byly v mnohém jako přes kopírák - Sonetka si vždy lehla na bok, sundala jsem jí z nohy ortézu, obvazy a podkladové vaty (aby na noze nevznikaly otlaky od ortézy), ošetřila jsem a převázala rány (včetně stále otevřené rány v místě odhnilého loktu), celou nožku jsem pak pečlivě masírovala, milimetr po milimetru rozcvičovala, pak znovu zavázala, vypodložila obvazovými vatami a nasadila a upevnila ortézu. Rány se hojily rychle, ostatně tak jak je to u barzojů obvyklé, některé až tak rychle, že bylo nutné den co den z nich strhávat rychle se tvořící strupy, aby mohl z nohy odtéci všechen hnis,....


Při procvičování zkrácených šlach jsem mnohokrát propadala zoufalství, to když o kousíček rozcvičená nožka během pár hodin zase zatuhla do původního "tvaru" a muselo se začínat znovu, prakticky od začátku. Když se po týdnu intenzivního procvičování Sonetčina nožka dokázala (ve stoje) přiblížit k zemi natolik, že Sonetka nepatrně zavadila drápky o zem, znělo mi to "štrejchnutí" v uších jako rajská hudba. A když se nám pak o několik dní později podařilo rozcvičit nožku do té míry, že se Sonetčina tlapka země dotkla nejenom drápky, ale i rozpraskanými nášlapnými polštářky, koulely se mi z očí slzy štěstí. Mnoho dní poté ještě trvalo, než Sonetka začala nožku opravdu používat, nejprve se s ní jen jakoby odrážela od země, postupně se o ni začala opírat ve stoje, pak ji začala zapojovat při vstávání a lehání, při chůzi, po několika týdnech od sundání kastu i při klusu. Výrazně sice kulhala, ale vidět ji používat všechny čtyři nohy, místo velmi únavného a srdcervoucího poskakování po třech, to byly pocity, pro které se mi dodnes jen těžko hledají správná slova.


Vše začínalo vypadat velmi nadějně, Sonetka i při klusu nohu poměrně hezky zatěžovala, kulhání již nebylo tak výrazné a veterinář začal uvažovat o kontrolním rentgenu. Pro jistotu, aby bylo jasné, zda jsou kosti již zcela zhojeny, v pořádku.


                                                       


V té době se Dante patrně rozhodl, že téměř roční obskakování Sonetky už by mohlo stačit a trocha té veterinární, i mé intenzivní, péče by se mohla soustředit i na něj. Mezi řezáky a špičáky ve spodní čelisti mu totiž začalo z obou stran "cosi" růst. Nejprve to vypadalo jako pouhá infekcí podrážděná sliznice, později jako zvětšující se aft, který však nehodlal přestat růst... Na začátku roku 2009 jsem vzala tedy Danteho na veterinu, aby veterináři "omrkli" ony zvětšující se útvary u obou spodních špičáků. Ještě při cestě na kliniku jsem se snažila sama sobě namluvit, že jde určitě jen o pouhou infekci a antibiotika vše vyřeší, když mi ale veterináři následně sdělili, že jde pravděpodobně o epulis a že je nutno útvary chirurgicky odstranit při plné narkóze, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Mělo by snad? Po tom všem? (pozn. Epulis je specifické bujení sliznice a vaziva dásní nádorového charakteru).


V krátkém časovém úseku nás tedy čekalo rentgenování Sonetčiny nohy a o několik dní později Danteho zákrok. Má představa, že "sfoukneme" rentgeny, veterináři vyhodnotí, že kosti jsou zhojeny a já se budu moci plně soustředit na Danteho problém, však vzala velmi rychle za své. Při pohledu na zhotovené rentgenové snímky Sonetčiny nohy se totiž tajil dech. Bohužel ve špatném smyslu slova. Marně jsem očekávala ukázkově zhojené kosti, místo toho se naskytl pohled, který mě doháněl k šílenství a k slzám. Kosti na "vyléčené" noze byly v příšerném stavu. Ze snímku bylo patrné, že obě kosti (radius i ulna) jsou exrémně oslabeny, na některých místech byl znát takový úbytek kostní hmoty, že kost v těchto místech doslova mizela před očima a dle slov veterináře k opětovnému zlomení nohy mohlo dojít prakticky kdykoliv a při jakékoliv situaci, i třeba při pouhém zatížení nohy během vstávání či lehání.


Ze zoufalství jsem zbrázdila net křížem krážem, kontaktovala a otravovala odborníky na ortopedii a výživu takto postižených psů a na základě tohoto zaslala poté objednávku na zahraniční řadu přípravků v řádech mnoha tisíců korun, které měli být naší spásou. Zatímco naši veterináři bádali a vymýšleli různé teorie, proč jsou kosti na dané noze v tak katasrofálním stavu, skutečné odpovědi na mou otázku PROČ? se mi dostalo až později, po konzultacích s ortopedy-specialisty. Závěr byl téměř jednoznačný - atrofie kostí, způsobená příliš dlouhým nasazením kastu, zhuntování nohy předchozí masivní hnilobou a zhoršení celé situace nevhodně zvoleným výživovým doplňkem (který mi byl bohužel doporučen a posléze i dán přímo z rukou veterináře).


Zatímco jsem měla plnou hlavu otázek, starostí a strachu z očekávání toho, zda Sonetčiny kosti vydrží anebo se při nějakém banálním pohybu polámou, podstoupil Dante v narkóze zákrok, při kterém mu byli ze spodní čelisti odstraněny nádorky. Vzorky byly zaslány na histologii, jenž měla prokázat, zda jde o zhoubné či nezhoubné nádorové bujení. Výsledky histologie měly dorazit za týden.
Dante se ale rozhodl nečekat a připravil si další "jobovku". V polovině ledna 2009, přesně v den mých 31 narozenin, mi dal vskutku dechderoucí dárek. Během odpolední poklidné procházky se totiž při značkování začal sníh pod ním, zčistajasna a bez varování, barvit rudě. Místo značkování močí začal Dante značkovat jasně rudou nezředěnou krví. Kdybychom nebyli zrovna tak daleko od domova a zima nebyla v plném proudu, přísahám, že bych šla na místě do kolen a pravděpodobně bych tam klečela doteď, protože jsem byla ochromená a neskutečně vyčerpaná z předešlých měsíců a z řešení neustávajících problémů. Měla jsem pocit, že se nacházím na úplném dně a níž už klesnout snad ani nemůžu.


Při následné návštěvě veteriny s Dantem jsem měla jediný důvod k radosti - v ten den totiž dorazily na kliniku výsledky histologie, které prokázaly, že nádorky v Danteho čelisti byly nezhoubné. Díkybohu za to. Tím ovšem má radost ze života během minuty začala i skončila, protože na ultrazvukovém vyšetření se prokázalo, že Dante má zvětšenou prostatu a v ní jednu hodně velkou a mnoho menších cyst. Zánět močového měchýře a prostaty byl přidruženým důsledkem toho všeho. Optimální způsoby řešení problému se zlobivou prostatou byly dva a já zvolila bez váhání cestu menšího zla, alespoň jsem si to v té, bohužel opět naivně, myslela. Dostala jsem totiž na vybranou - buď  kastrace anebo hormonální léčba. Kývnula jsem na léčbu hormonální, léčbu relativně novým a nadějně působícím přípravkem na trhu, který má prý jen a jen samá pozitiva. Ano, to jistě má, ale vždy se najde promile případů, u kterých se projeví naopak spíše, pro mnohé skrytá a nikdy nepoznaná, negativa. A to bychom nebyli my, abychom nepatřili do té "promilové" skupiny a "nevyžrali" si to až do dna. V plné síle se však důsledek mé volby projevil až za několik měsíců a následné problémy zamotaly hlavu nejednomu veterinárnímu specialistovi....


                                                          


Nepředbíhejme však děj... Dantemu byla na zánět močového měchýře nasazena antibiotika a podstoupil sedmidenní léčebnou kůru hormonálním přípravkem, který měl vrátit do normálu jeho vzbouřenou prostatu. Z prvotních výsledků vyšetření moči bylo zřejmé, že kromě silného zánětu se v močovém ústrojí nic špatného neděje, zase jedna alespoň maličká dobrá zprávička. Po týdnu zobání antibiotik a při následné kontrole se však objevil další problém, zvaný struvity. Nejprve jen ve formě krystalů, obsažených v močovém sedimentu. Následoval další týden braní antibiotik a při další kontrole nejen, že struvity a zánět nehodlaly vyklidit pole, ale zvýšilo se rapidně jejich množství. Po dalším týdnu "zobání" prášků, a při další následné kontrole, mi veterinářka přišla do čekárny celá bledá oznámit, že ve vzorku moči už není jen zánět a struvitové krystaly, ale i tzv. ledvinové válce, což znamená, že zánět se dostal i do ledvin a hrozí prý vážné poškození či selhávání ledvin, je tedy nutná další kontrola, rozbor krve a nasazení dalších antibiotik....


Zde se pravděpodobně sluší upozornit, že toto byla poslední kapka, která zapříčinila, že pohár mé trpělivost přetekl. Okamžitě jsem změnila veterinární kliniku a na té předchozí mě od té chvíle už nikdy nikdo neviděl. Je v tom mnohem více než jen těchto pár "maličkostí", vypsaných v našem příběhu v první i druhé části, dodnes mi však rozum zůstává stát nad vlastní blbostí, s kterou jsem na oné veterině, i přes velkou nespokojenost, tak dlouho setrvávala. Vedla mě k tomu snad skutečnost, že to je široko daleko jediná slušně vybavená klinika, s veterináři jenž zvládnou víc než jen píchnout vakcinaci? Anebo mě k tomuto místu přikovala zkrátka jen prostinká víra, že jednoho krásného dne se všechny naše lapálie zastaví, vyřeší a mi se staneme pouhými běžnými klienty, tak jak tomu bývalo celičké roky před tím, klienty, kteří si přijdou jednou ročně nechat pod kůži píchnout vakcinaci, koupit odčervovací tabletky a návštěvu veterinární ordinace zase nebudou muset celé dlouhé měsíce řešit?
S různými banalitami jsem v průběhu předešlého roku postupně navštívila i většinu dalších místních veterinářů a nezbývá mi než konstatovat, že mnozí z nich mě ve svých ordinacích s mými psy viděli poprvé a naposledy a i oni a jejich "schopnosti", "vědomosti" a "odborná způsobilost" jsou příčinou toho, že jsem se stala vůči tvorům s označením MVDr. silně nedůvěřivou. O to více si proto vážím těch několika veterinárních lékařů, které jsem postupně při našich lapáliích potkala a jenž jsou opravdu lidmi na svých místech a odborníky, před jejichž vědomostmi a dovednostmi nelze než smeknout a hluboce se sklonit. Škoda, že je jich jako šafránu a mnohdy je nutné za nimi cestovat mnoho desítek kilometrů daleko.


Každopádně Danteho problémy byli už rozjeté naplno a tak jsme kromě zánětu, na který byla mimochodem okamžitě nasazena na jiné veterinární klinice úplně odlišná (účinnější) antibiotika, začali bojovat i s přízrakem zvaným písek v močovém měchýři, kterého bylo víc a víc. A jak známo, od písku v močovém ústrojí je vždy jen krůček ke kamenům a to už zavání pořádným problémem. Po konzultacích s veterinářkou-uroložkou jsem byla postavena opět před volbu. Měla jsem na vybranou, zda začít krmit Danteho veterinární granulovou dietou, která je ovšem striktní a pes kromě těchto granulí a vody nesmí dostávat nic jiného anebo zda zkusit alternativní léčbu, trochu krkolomnou a složitější, než je pouhé sypání granulek do misky, ale.... Ale - k údivu veterinářky - jsem se dobrovolně rozhodla jít cestou komplikovanější, cestou většího odporu, protože jak je o mně v posledních letech známo, nejsem příznivcem krmení granulovou stravou a granule jsou tudíž něco, co poslední tři roky nepřekročilo práh našeho bytu.


Vrhli jsme se tedy společnými silami do boje, já opět brázdila net, zkoumala, které potraviny ovlivňují okyselení moči a které způsobují naopak spíše moč zásaditou, bádala jsem, kolik dávat masa a kolik balastu, aby v potravě nebylo příliš velké množství bílkovin, vyzbrojena ph proužky jsem se plížila po ránu při venčení za Dantem (za pečlivého dohledu zvědavých důchodců) s kelímkem v ruce a měřila ph odchycené moči, klečela u misek a na kolenou prosila Danteho, aby se napil a zlepšil tak hustotu svých tělních tekutin, aby se v močovém ústrojí obsah více ředil a nestačil se usazovat... Postupně jsme vše vypilovali, já vybrousila techniku odchytu čůránek a přestala mít počůrané ruce, s Dantem jsem uzavřela tichou dohodu, že nejlepší voda je vývar a donutila ho tak konečně přijímat dostatečné množství tekutin,...a na veterině pro nás měli kontrolu od kotroly lepší a lepší zprávy. Výsledky ze sona dopadly několikrát po sobě výborně, prostata se zmenšila, cysty zmizely, písek v močovém měchýři se rozpustil a nový se již netvořil, zmizel zánět, zmizely krystaly, Dantemu postupně začalo zarůstat několikrát po sobě oholené bříško a pravý (či levý?) bok, který mu strojkem "olíznul" pak doktor na sonografii, kvůli vyšetření ledvin....


Sonetka baštila ochotně do sýru a másla vpašované přípravky na podporu kostí a kloubů, Dante se s chutí napájel naředěnými masovými vývary a čůral k mé velké radosti čistou moč (ach, jak málo mi stačí ke štěstí), bez stop zánětů či dalších nehezkých věcí a já už už začínala věřit, že se vše k dobrému obrací, že se smůla od nás definitivně odlepila a odlétá, spolu s chladnými předjarními rány, pryč, daleko předaleko od nás.


A tak plynuly týdny, jaro 2009 přecházelo pomalu do léta a Dante začal línat. Chtělo by se říct, to přeci není nic nenormálního, to se stává i v lepších rodinách.... Danteho, zpočátku úplně obyčejné línání, se ale den ode dne zhoršovalo, srst odcházela z těla v obrovském množství, nová nerostla a i ty zbytky parády, co se na jeho těle ještě držely, byly ulámané, zježené a padaly a padaly. Během tohoto prazvláštního ztrácení srsti se mi bohužel navíc začal Danťásek v noci počůrávat, během spánku. Ač dosyta vyvenčen dlouhými procházkami, noc co noc se budil a prchal z míst kde spal, protože ho studili loužičky moči, která z něj během spánku samovolně odtékala. Vyšetření neprokázalo zánět močového měchýře, z logiky věci tedy nebyl důvod k těmto problémům. Místo vyřešení této záhady se ale přidala další morová rána. Dantemu zatrofovali varlata. Během pár dní mu z jeho mužné chlouby zbyl jen poloprázdný pytlík a v něm rapidně zmenšená varlátka, za která by se pravděpodobně styděl i hafan velikosti pudlíka. Z vyšetření krve bylo následně prokázáno, že zlobí štítná žláza, což bylo trochu nečekané, jelikož pár měsíců před tím měl Dante tyto výsledky zcela v pořádku. Veterinářka-endokrinoložka, pojala vážné podezření na cushingův syndrom a tak následoval další z testů, který však paradoxně prokázal přesný opak toho, co se od něj očekávalo. Kreatinin a kortizol, jejichž hodnoty jsou u cushingova syndromu příliš vysoké, byli u Danteho naopak tak nízké, že nebyli laboratorně změřitelné. Důvod k radosti tedy nebyl žádný, protože to byl špatný výsledek, poukazující na to, že nejen štítná žláza, ale i nadledvinky z neznámých příčin nefungují jak mají.... štítná žláza a nadledvinky, žlázy s vnitřní sekrecí - endokrinní systém. Diagnóz a možných příčin je v těchto případech mnoho, od nádorů v hypofýze, až po autoimunitní problém a veterináři mě upozornili na fakt, že diagnostikovat a pojmenovat příčinu je ve většině případů běh na velmi dlouhou trať. Dante šel také během několika měsíců rapidně dolů s váhou a ze 42 kg spadnul na pouhých 33 kg, což znamenalo úbytek o šílených 9 kg! Působil tak jen jako pouhý stín kdysi zdravého, krásně osrstěného a nasvaleného psa. Asi je zbytečné psát jaké pocity jsem zažívala a jak moc jsem se o svého milovaného psího kamaráda bála.



                                                          


K bezradným internistům, urologovi a endokrinologovi se připojil i dermatolog, stěry kůže a rozbory Danteho stále řídnoucího osrstění pod mikroskopem však neprokázali zhola nic. A Dantemu srst stále padala takovým způsobem, že jsem se začala vyhýbat návštěvě cvičáku i jiných míst, kde se schází pejskaři, protože můj kdysi přenádherně osrstěný barzojík vypadal jako pes napadený prašivinou, jako pes, který je jednou nohou v hrobě. Taktéž Danteho inkontinence nebrala konce, pelechy i má postel byly vypodloženy nepropustnými savými podložkami a nezbývalo než vše pořád dokola prát.


Jedním z posledních zoufalých pokusů naší silné čtyřky - internisty, urologa, endokrinologa a dermatologa - bylo provedení kožní biopsie, což je zákrok, který se většinou provádí v narkóze, je však možné jej provést po domluvě i pouze při lokálním znecitlivění. V domluveném termínu jsme naklusali do ordinace dermatoložky a ještě než jsem se stačila rozhlédnout, začala se veterinářka sápat po vodítku, na kterém jsem měla připnutého Danťáska. Prý mi ho za hodinu přivedou zpátky, ať si počkám v čekárně. Dodatečně se omlouvám za mou poněkud ostřejší reakci, ale tohle je něco, co nejsem schopna akceptovat a ve veterinárních ordinacích jsem ochotná své psy opustit jen v případě kdy leží v hluboké narkóze a nevědí o světě. Biopsie se tudíž odehrála v mé přítomnosti a jsem za to ráda, protože pro psa rozhodně nejde o dvakrát příjemný zákrok, je nutné nejprve cca 4 -5 míst na těle kolem dokola "opíchat" znecitlivující látkou, poté speciálním strojkem vyříznout vzorky a všechny ranky křížovým stehem zašít. Celý zákrok trval 3/4 hodiny a Danťásek mi svým funěním do obličeje dával po celou dobu najevo, jak moc je rád, že je jeho panička s ním a víská ho ve zbývajících chlupech :-)


                                                         


Čekání na výsledky biopsie bylo pro nás už pouhou rutinou, něčím čím jsme si prošli už nejednou a tak, jako už mnohokrát, i tentokrát nám bylo čekání na výsledky zpestřeno dalšími problémy. Po provedení biopsie a zašití ran mi bylo sděleno, že vzhledem k Dantemu stavu bude lepší nenasazovat antibiotika a začít je podávat až v případě, kdy se objeví případné problémy s hojením ran. První dny po biopsii vypadaly všechny ranky skvostně a já to brala jako velké zadostiučinění, že alespoň tímto si projdeme bez ztráty kytičky. Když pátý den začal z některých ranek vytékat sekret, který se záhy začal podezřele bělat přibývajícím hnisem, vedli naše kroky opět do veterinární ordinace, tentokrát k místnímu veterináři,... vždyť nasadit antibiotika snad zvládne úplně každý, no ne? Veterinární lékař však konstatoval, že zbytečně plaším a šířím paniku, že vůbec o nic nejde a rány jsou zcela v pořádku, antibiotika nám tudíž nedal a já se nezmohla na jediný protest, stále ve mně totiž dřímal respekt vůči, v oboru poněkud vzdělanějšímu, člověku. Další cenná zkušenosti do života, protože od té doby vím, že někdy je lepší dát na vlastní pocit a instinkt a nenechat se odbýt. Možná jsem si tenkrát měla dupnout vztekle nožkou a dupat tam tak dlouho, dokud by nám ta antibiotika nedal. Tak možná příště...


Faktem ovšem bylo, že ze "zdravých" ran se staly během jediného dne rány nezdravé natolik, že z nich vytékající hnis se mísil s krví z okrajů ran, které se jedna po druhé rozšklebovaly a otevíraly a stehy z nich vyjížděly jako po másle. Následným odstraněním zbývajících stehů vyšla najevo skutečnost, že ranky po biopsii se nejen nehojily, ale naopak se díky hnisu prožíraly do hloubky a začínaly si tvořit v Danteho podkoží jakési malé soukromé tunýlky, do kterých jsem pak byla nucena několikrát denně vpravovat desinfekci. No, pak už jsme se těch antibiotik s velkou slávou dočkali.


Příchozí výsledky biopsie byly poněkud rozpačité a neprokázaly zdaleka to, co se od nich očekávalo, každopádně trochu světla do nejasného případu zvaného Danteho línání přeci jen vnesly. Danťáskův problém se ztrátou srsti byl pojmenován vznešeným termínem "telogenní defluxe", což je laicky řečeno stav, při kterém se organismus, z mnohdy neznámých příčin, jednoduše přeprogramuje a veškeré růstové i dospělé fáze chlupů změní na fázi odumírající, vypadávající. Velkou srandou je, že tento termín je zjevně zcela neznámý naprosté většině klasických veterinářů, s kterými jsem kdy o tomto problému mluvila. Telogenní defluxi dle odborníků může způsobit mimo jiné stres, narkóza, vliv některých léků, hormony, různá onemocnění atd. atd. U Danteho byla, dle mého laického názoru (a názoru některých veterinářů), spouštěčem velká shoda náhod - anestezie spojená s operačním zákrokem, při kterém mu byly odstraněny nádorky ze spodní čelisti, stres spojený s množstvím kontrol a různá vyšetření spjatá s problémy prostaty a písku v močovém měchýři, v neposlední řadě sehrálo svou velkou roli i nasazení hormonálního léku, který měl přivést již výše zmiňovanou prostatu k rozumu,.. Neadekvátní reakce Danteho organismu, který na nasazený lék zareagoval bohužel neočekávaně a nepřiměřeně, měla za následek atrofii nejen varlat, ale k překvapení všech i samotné prostaty (která je tudíž nyní malá pro změnu více než by bylo žádoucí), s tím ruku v ruce jdoucí inkontinence, pobláznění a následký útlum produkce žláz s vnitřní sekrecí (štítná žláza, nadledvinky),..


Náš příběh je příběhem s otevřeným koncem, příběhem, v němž od výše popsaných událostí uplynulo mnoho vody a stalo se mnoho dalšího. Mnohokrát za tu dobu jsem měla pocit, že hůř už být snad ani nemůže. A bylo. Mnohokrát jsem zažila pocit, že už se vše v dobré obrací, my se pomalu, pomaličku zvedáme..... a záhy nás kdosi znovu a znovu škodolibě sráží zpátky na kolena.... Popsat vše, co jsme za poslední dva roky, tedy od dubna 2008 do dubna 2010, prožili, snad ani nemá smysl, plnily by se textem další stránky a vznikl by jakýsi nekonečný seriál, což nebylo mým cílem.


Některé problémy se vyřešily, jiné vyšuměly do ztracena, další přetrvávají a pomalu se stávají součástí života mého a mých dvou barzojích andělů. Danteho inkontinence stále, i když už v menší míře, přetrvává, hladina pohlavních hormonů i hormonů štítné žlázy je stále pod svým normálem, je před námi další sonografické vyšetření, další rozbor krve, stále je potřeba pečlivě hlídat a dodržovat Danteho pitný režim, což znamená uvařit každý druhý den kuře, masíčko dát pesanům zbaštit (neprotestují :-) ) a vývarem pak svého koníčka napájet (neprotestuje :-) ),... Sonetčina nožka už nikdy nebude jako dřív, důsledkem léčby druhého úrazu má na kloubu artrózu, kost s názvem ulna je o něco tenčí než u zdravého psa, v místech kde na noze řádila hniloba se již neobnovila srst, horní část nohy je citlivější než je obvyklé, zatímco spodek tlapky je naopak téměř necitlivý, následkem čehož si Sonetka přivodila další úraz, když v běhu šlápla do střepů, pohozených v lesní stráni (lidé jsou opravdu neskutečná hovada),... kvůli snížené citlivosti tlapky došlápla na ostré hrany střepů naplno a ze dvou stran si odřízla od zbytku tlapky krajní prst, který se nepodařilo nešikovnému veterináři zcela přišít, takže je volnější a k dalšímu zranění tudíž rizikovější,... Sonetka zvládá s přehledem naše každodenní oblíbené dlouhé procházky přírodou (samozřejmě společně s Danťáskem), kulhání není znatelné,... Přesto ale - při brždění či při pohybu z kopce - a na základě menšího opotřebování drápků na této noze, i na základě menšího nasvalení na dané noze, je více než zřejmé, že funkčnost u nohy se nepodařilo zcela obnovit. Na první (koneckonců ani na druhý) pohled není však nic znát a Sonetka žije svůj život zcela bez omezení, avšak s přihlédnutím k tomu, že nožka zkrátka občas zabolí, zejména po vydatnějším běhu tryskem, po prudším doskoku, při změně počasí,... Bohužel je postižená noha také již doživotně rizikovější a náchylnější k další zlomenině.


                                                          


Poslední dva roky nám dali pořádně zabrat,... mnoho bolesti, mnoho různých vyšetření, odběrů, zákroků, čekání, nespočetně mnoho návštěv a hodin strávených ve veterinárních ordinacích a čekárnách, potoky proplakaných slz, desítky probdělých nocí, únava, často velká bezmoc, zoufalství, vztek, pocity křivdy - proč právě my a proč v takové míře?!, ocitla jsem se na pokraji finančního bankrotu, z kterého se asi ještě pěkných pár let budu vyhrabávat, jelikož částka pouze za veterinární ošetření, zákroky a přípravky se vyšplhala dalece přes 100tisíc a když se přiblížila hranici 130tisíc ztratila jsem přehled,...


Možná si řeknete, že teď už jsem zocelená a nic mě nerozhodí, nepřekvapí. Tak to ale není. Při každém rozběhnutí Sonetky mě stále znovu a znovu ochromuje těžko popsatelný pocit hrůzy, strachu, kterého se nedokážu zbavit ani po tolika měsících, jenž od obou úrazů uplynuly. S obavami sleduji Danteho počínající línání, každý výkyv v jeho hmotnosti,...


Více než kdy předtím si ale dokáži užívat a vychutnávat společně strávené chvíle, chvíle kdy se nic neděje, kdy jsou moji pesánci  relativně zdraví, šťastní a spokojení. Pro někoho by to možná bylo směšně málo .... pro mě to ale znamená strašně moc.

                                                                  

 
Děkuji Vám za návštěvu tohoto webu a někdy zase nashledanou :-)