barzoj - ruský chrt

FRABRICIO Balšaja Achota ..... ALLIGIERA SONET Royal Lily

TRÁPENÍ (náš příběh)



                                             Náš příběh ze života, naše TRÁPENÍ


První část ....


06.duben 2008. Nádherné, prosluněné nedělní dopoledne. Sonetka, Dante a jejich dva chrtí kamarádi se vzájemně prohánějí po okraji pole, všichni čtyři si užívají volnosti a radosti z pohybu.  Je pár minut po desáté dopolední.
S nadšením a úsměvem na tváři sleduji to chrtí hemžení a netuším, nemůžu tušit, že už jen pouhopouhé vteřiny dělí tyto chvíle štěstí od okamžiku, kdy se náš dosavadní bezstarostný život změní k nepoznání. 

                                   
         
                  (Sonetka na fotografiích pořízených několik minut před prvním úrazem)

V jeden okamžik se dívám na šťastnou, spokojenou a naprosto zdravou Sonetku, o sekundu později v šoku sleduji, jak se má barzojí princezna v plné rychlosti řítí z nepochopitelného důvodu k zemi, zmítá se v bolestech na zádech, a z hrdla se jí dere srdcervoucí nářek, který mi i po roce a půl zní stále v uších ....

Běžela jsem k ní, byla jen pár desítek metrů ode mě a přece se mi zdálo, že běžím celou věčnost... Utíkala  jsem a hlavou se mi honily ty nejhrůznější myšlenky - "proboha, ona si zlomila páteř, ona ochrnula, ona se nedokáže postavit." Pak přišla úleva - Sonetka se vymanila z polohy na zádech. A skákáním po třech nožkách se s nářkem snažila dostat mým směrem, pryč z místa, které jí způsobilo tolik bolesti. Její pravá přední noha se zlověstně houpala nekoordinovaně ze strany na stranu, jako by ani ta nožka nepatřila živému tvorovi, ale nějaké hadrové panence ... Po bílých chlupech stékala krev a z rány na noze cosi trčelo. Kost. Poklekla jsem k Sonetce a pevně sevřela ve své dlani místo na její noze, kudy se na světlo boží draly kosti ... Kamarádku jsem poslala pro pomoc, zoufalým křikem jsem ji popoháněla, řvala na ni a prosila ji o rychlejší tempo, i když mi bylo jasné, že určitě běží jak nejrychleji dokáže. Stáhla jsem svým bavlněným tričkem Sonetčiny polámané kosti k sobě, u lokte jsem jí nohu zaškrtila jejím obojkem, zavolala na veterinu, ať nás očekávají s úrazem - otevřenou zlomeninou ... a pak již nezbývalo, než čekat na pomoc. Trvalo půl hodiny než dorazila a těch 30 minut se mi zdálo být nejvěčnější věčností. Mnoho dalších minut trvalo přenesení Sonetky do auta.

                                                      


Veterina, provizorní zpevnění nohy dlahou, veterinářka konstatuje  že převázání nohy tričkem byl výborný nápad, jinak by se prý noha mohla při přenášení urvat úplně ... Dvě hodiny klečení u Sonetky napojené na kapačkách, sedace, narkóza, operace. Po zákroku přichází veterinář, ukazuje mi rentgenový snímek... kosti jsou obě přelámané, několikacentimetrový výštěp, z jedné strany je kus kosti zkrátka úplně pryč, v noze má Sonetka kovovou desku a šest šroubů, hrozí infekce kvůli nečistotám, jenž se dostaly do rány, otoky, komplikace... Sedím u Sonetky, pomaličku přicházející k sobě po prodělané narkóze a jsem v těch  chvílích ten nejvděčnější a nejpokornější člověk na celé planetě. Žije, na ničem jiném přeci nezáleží. Sonetka se probouzí z narkózy, je statečná, do auta odskáče po třech, jedeme domů.

Hned mezi dveřmi následuje druhý šok dne - máma mi oznamuje, že Dantemu se spustila z nosu krev. Na pelechu je důkaz - zlověstně velká krvavá skvrna. Je to stresem, utěšuju sama sebe, Dante je hodně citlivý a vnímavý, určitě to nic není….

Se Sonetkou náš čeká kolotoč kontrol, převazů, ošetřování pooperační rány, hromady antibiotik ...  Z mého pokoje mizí nenávratně postel. Ano, nestydím se za to, mí psi se mnou spí v posteli, chtějí-li. A oni chtějí, jak jinak. Pro Sonetčinu sešroubovanou nohu by byl ale v následujících týdnech skok z výšky příliš velkým rizikem. A tak musí postel pryč, bez milosti. Zůstávají jen bezpečné, na roštech položené matrace….
 
Jizva po operaci se hojí parádně, Sonetka se navíc již druhý den po úraze zlehka na zlámanou nožku staví a třetí den na ni již velmi obstojně začíná chodit. Mám dovolenou, nedokážu, a ani nechci, nechávat Sonetku doma bez dozoru.

Pár dní po oné smolné neděli nacházím doma na světlém koberci kapičky krve. Dantemu se vrátilo krvácení z nosu. Tentokrát marně hledám důvod, vysvětlení. Žádné není. O dva dny později další krvavé stopy. Při nejbližší kontrole Sonetčiny pooperační rány, beru na veterinu i Danteho a konzultuji jeho problém s veterináři. Pohledově bohužel není do nosu dostatečně vidět a jeden z veterinářů mě záhy uzemňuje další "dobrou" zprávou - zdánlivě bezdůvodné opakované krvácení z nosu, bez jakýhkoliv dalších příznaků (např. prskání, frkání apod.) u psů prý velice často způsobují polypy v dutině nosní. A nádory ... Objednávám  Danteho na zákrok v narkóze - rinoskopii.

Sonetka jde mezitím na vyndávání stehů, jizva se zhojila příliš rychle a stehy zarostly do kůže. Veterinář bere nůžky a z kůže je doslova vystříhává, po prstech mu stéká Sonetčina krev. Sonetka ale nehne ani brvou - taková prkotina, že jo, máme za sebou horší věci ...

                                                   

          (jizva po vyndání stehů, klenutí nohy způsobuje vložený kovový implantát)

Pár dní na to jsme na veterině znovu - je ve mně malá dušička, když mi Dante v čekárně usíná následkem sedace a pak mi ho odvážejí na sál. Navíc je to teprve 14 dní  co byla v narkóze Sonetka….. Dante je na sále teprve pár minut a pro mě přichází do čekárny jedna z veterinářek, prý mám jít s ní. Šla jsem jako ve snách, srdce až v krku. Není to hezký pohled, dívat se na milovaného psa zafixovaného v poloze na zádech, zaintubovaného, s kovovou pevnou sondou vraženou hluboko v nose. Čekám na nemilosrdný ortel, místo něho se však dozvídám, že mě zavolali jen proto, že by mě tenhle zákrok mohl zajímat. Ani deset kýblů by nestačilo v ten okamžik na mé pocuchané nervy! Zůstávám po zbytek vyšetření a s nadějí, i obavami zároveň, se dívám na monitor, ač se v té zobrazované změti sliznic a zákrut vůbec nevyznám. Sláva. Nosní dutiny jsou čisté. Odcházím do čekárny, Danteho čeká ještě revize dutiny ústní, při té příležitosti mu je vytržena shnilá stolička ... u toho být nemusím. Danťula hodinu a půl po zákroku pomaličku přichází k sobě, kňučí, vyje, čím více je při vědomí tím více naříká, třese se. Bolí ho poškrábaná sliznice nosních dutin, od tvrdé neohebné sondy a díra po vytrženém zubu ... Je to prostě cíťa. Důvod, proč Dante několikrát po sobě krvácel z nosu, však pravděpodobně navždy zůstane neobjasněnou záhadou ...

Po třech týdnech od Sonetčina úrazu nás čeká první kontrolní rentgen. Jsem velmi optimistická, Sonetka na nohu chodí velmi pěkně, kulhá jen trochu, nemá žádné problémy, ani horečky,...  Můj optimismus je však záhy sražen k zemi - rentgenový snímek prokazuje infekci na kosti, na dvou místech. Dostáváme jiná antibiotika, za tři týdny náš čeká další rentgen. Sonetce ale nasazený lék nesedí, enormě pije, je nervózní a druhý den se pouhou hodinu po vyvenčení ve spánku počůrává pod sebe. Jednou, podruhé, potřetí, vždy nevědomky, během spánku. Inkontinence. Není to obvyklá reakce na tento typ antibiotik, veterináři však chtějí vyčkat zda se stav neupraví. Neupravil, Sonetka i nadále pije obrovská kvanta vody a znovu je inkontinentní. Dostáváme tedy jiný druh antibiotik, tentokrát naštěstí již bez reakce, vše je konečně v rámci možností v pořádku.

Následují týdny vyplněné čekáním, hlídáním nožky a procházkami na flexi vodítku. Sonetka byla do chvíle, než nás potkal první úraz, zvyklá na volnost pohybu a tohle osmimetrové omezení se jí dost zajídalo, stejně jako mně. Nedalo se ale nic dělat, riskovat se v těchto případech nevyplácí. Má barzojí puberťačka se v tomto meziobdobí chovala zcela tradičně - věrna své nátuře, své rozpustilé povaze - jako neposedná bleška,  snažící  se dělat vždy přesný opak toho co bylo žádoucí - při každé sebemenší příležitosti hopsala a poskakovala kolem mě a Danteho, vrhala se v nestřežených okamžicích po čmelácích, vosách, mouchách, i vlastním stínu, neustále se snažila z kroku přejít do klusu, ač jsme to neměli veterináři ještě zdaleka povoleno ...  Byla bezstarostná, veselá, plná života. Pomalu jsme zvyšovaly zátěž, po několika týdnech nám bylo povoleno na vodítku zlehka, zlehounka začít klusat. Konečně.

V půlce července byl důvod k radosti - rentgen prokázal, že Sonetčiny kosti se zdárně zhojily, infekce ustoupila, vše bylo na dobré cestě. Oproti původnímu plánu veterinářů - ponechat šrouby a desku v noze pro jistotu ještě alespoň měsíc - se však operace měla uskutečnit již za 14 dní. Sonetčinu tělu se totiž kov v noze začal zajídat a kost pod deskou viditelně (samozřejmě na rentgenových snímcích) slábla, řídla,… A to je vždy špatně.

Druhý den po stanovení termínu Sonetčiny operace se Dante rozhodne pro zpestření, asi aby nebyla nuda?? a vráží si do nosu osinu. Trdlo. Oteklý nos, krvavý výtok a hysterické prskání, kýchání a pištění, které nebere konce, veterina, injekce na opadnutí otoku nosní dutiny a objednání zákroku na vyndání osiny. Představa, že má jít Dante znovu do narkózy a opět podstoupit rinoskopii, mně vůbec nedělá radost. Copak těch starostí už tak není dost?! Není to přece tak dlouho co v narkóze byl, navíc Sonetku čeká operace a to samo mi na klidu vůbec nepřidává… Nezbedná osina se však naštěstí po splasknutí otoku posunuje během noci nosními dutinami mého barzojího kluka dál a z nosu mizí - zda ji Dante spolknul či vyprsknul netuším ani já, ani veterinář, každopádně v nose už není.

Je poslední den v měsíci červenci, roku 2008 a já znovu klečím na veterině na zemi a s obavami sleduji své milované zvíře, jak usíná následkem sedace. Sonetka má před sebou operaci - vyndání šroubů a desky z nohy. Nemám ten pocit ráda, sleduji každičký nádech a výdech, dlaň na srdci Sonetky, pro kontrolu, jestli tluče. Operační zákrok proběhl dle veterinářů bez komplikací. Sonetka však po narkóze tentokrát poměrně ztěžka a pomalu přichází k sobě. Odvážím si probuzenou Sonetku domů a doufám, že se z toho doma zcela vyspí. Nevyspala - po celou noc nás čeká neustávající zvracení, velký neklid, je jí špatně, moc špatně. Ráno jsme na veterině prvními klienty. Podrobná prohlídka, čtyři injekce na stabilizaci stavu, prý se to někdy po narkóze stává, asi jí "prý" nesedla některá z látek použitých při narkóze.... Prý, prý, prý,...Je devět ráno a veterinářka nám dává čas do dvou hodin odpoledne, pokud se Sonetčin stav rapidně nezlepší, máme bez otálení přijet - na kapačky, na rentgen břicha, na sono, na rozbory krve. Sonetce se díkybohu po injekcích ulevuje.

Ještě velmi mnoho dní po zákroku nám ale bylo ouvej - moje temperamentní a vždy energií nabitá Sonetka se unaví po pár krocích, jazyk první dny ovládá tak ztěžka, že je nutné dávat jí pít z injekční stříkačky a krmit ji z ruky, je velmi citlivá na světlo, na sebemenší hluk, bolí ji na dotek pravá strana hlavy .... Rozbor krve, pro jistotu, zda použitá narkóza nepoškodila ledviny, játra. Krev dopadla na výbornou, až na jedinou hodnotu - urea, ledvinový parametr. Hladina je zvýšená jen lehce, k obrovské nervozitě mi to však bohatě stačí. Za pár dní se bude odběr krve a rozbor opakovat. A mně mezitím pomalu, ale jistě dochází, proč Sonetce po operaci bylo tak jak jí bylo. A už také na základě tohoto zjištění vím, že nikdy více nedovolím, aby se můj pes budil z narkózy bez mé přítomnosti a bez mého dohledu!

Týden po zákroku se Sonetka rozhodla udělat mi "radost", po svém, jak to umí jen ona. Začala hárat. Hárání však přišlo v době, kdy se vůbec nehodilo - Sonetka se sotva stačila jakžtakž dostat z pooperačních komplikací a její nožka byla navíc po vyndání kovu křehkým zbožím, bylo tedy velmi důležité zabránit otravným psím nápadníkům v jakýchkoliv pokusech o poskakování a tancování kolem mé rozkošné, leč křehké, háravky. Dante se ale nakonec, lépe řečeno od začátku do konce, ukázal být tou nejlepší antikoncepcí proti chtivým psům celého světa, živým štítem, neproklouzla přes něj ani myška, natožtak sexuchtivý pes :-)
Sonetka dohárala, mezitím další rozbor krve prokázal, že hladina urea se vrátila do normy a zdálo se, že vše zlé je již definitivně za námi. Na mou žádost byl měsíc po vyndání šroubů udělán Sonetce kontrolní rentgen. A výsledek byl výborný. Dle slov veterináře si mohla Sonetka opět naplno začít užívat běhání, divokých her, svobody pohybu ...

     
                
         (krásné léto 2008, které jsme si neužili, stejně jako jaro, podzim i zimu... )

Byla jsem ale opatrná. Velmi opatrná, hlídala jsem ji jako oko v hlavě. Kdo by se mi také mohl divit, po prodělané zkušenosti s prvním úrazem? Každičké její proběhnutí, každičký nepatrně prudší pohyb ve mně totiž vyvolával těžko popsatelný pocit strachu a hrůzy, takže zatímco Sonetka si procházek navolno užívala, já trnula strachy a neustále ji napomínala, krotila její nadšení pro rychlý pohyb, zakazovala jí hrát si se psy, běhat po mokrém trávníku, lítat ve vysoké trávě, v obilí, věděla jsem snad o každičké díře v okolí a pečlivě je zahrabávala, hlídala jsem, aby se k nejrůznějším potencionálně rizikovým místům Sonetka vůbec nepřibližovala, před cizími a divokými psy jsem ji zaštiťovala svým tělem, aby do ní nevrazili, aby jí při pokusu o seznámení náhodou neporazili ... A okolí mě začínalo pomalu, ale jistě, považovat za hysterku, bezcitnou paničku, která své psí puberťačce nechce dopřát hrátek s jejich psy, která jí neustále omezuje a krotí v její radosti ze života a z pohybu. Nechápali mě. A ani nemohli pochopit.  Vždyť oni si tuhle velice nepříjemnou životní zkušenost se svými psími  kamarády neprožili.  Od onoho kontrolního rentgenu, který dopadl na výbornou,  uplynul týden, pak druhý, třetí,... Téměř dva měsíce od vyndání implantátů z nohy už to bylo a  vše vypadalo perfektně - ani náznak kulhání, ani náznak bolestivosti, Sonetka se pohybovala zcela suverénně a mě pomaličku začínal opuštět onen extrémní pocit strachu z toho, že se něco stane. Ale stalo...

19. září 2008. Vraceli jsme se z podvečerní procházky, psi vyběhaní, příjemně unavení. Byli jsme pouhopouhých dvacet metrů od našeho domu, zpropadených, zatracených dvacet metrů. Sonetka se rozhodla, že si ještě musí rychle pohrát se svými psími kamarády, alespoň malou chviličku, nerada promarňuje jakýkoliv okamžik svého života. Vše působilo tak nevinně a seběhlo se tak neskutečně rychle - Sonetka zlehka cválá, žádný rychlý běh, jen lehký cval... z jedné strany po jejím boku psí kamarádka, z druhé strany psí kamarád. Bohužel příliš neohrabaný a příliš hrubý při svých hrách. Sonetka v rámci hry povyskočí….

Následující pád byl jako ze špatného filmu, kotrmelec vzduchem, přední polovina Sonetčina těla se řítila kolmo k zemi, zatímco zadní část trupu byla ještě stále ve vzduchu přetočená k potemnělé obloze. Někdo snad musel pravou přední nohu mé Sonetky proklít. Jak jinak si vysvětlit, že právě tato noha se vzpříčila pod tělem, které na ni poté plnou vahou dopadlo. To co následovalo jako bych viděla zpovzdálí, jako bych se dívala sama na sebe  - klečím u naříkající Sonetky, znovu zažívám co to je za pocit svírat ve své dlani polámané kosti mé milované barzojí holčičky. To nemůže být pravda, prostě nemůže. Nechápu, nedokážu se smířit s tím co se stalo. Proč právě Sonetka? Proč? Proč? Proč? Vždyť podle veterinářů byly přece její kosti po prvním úraze krásně zahojené. Tak proč?!? Pád byl krkolomný a pravděpodobně by jej neustály kosti ani zcela zdravého psa.Pravděpodobně. Asi. Nebo možná? Neskutečně podlý, neférový a sprostý se mi tenhle úraz od života zdál, zdá a zdát bude.

Zlomenina tentokrát zůstala zavřená, kosti však byly opět přeraženy obě. Zafixování zlomeniny obinadlem (moc děkuji hodné paní, která mi jej hodila z okna svého bytu), opatrné naložení do auta, cesta na veterinu. Přes slzy jsem neviděla , když veterinář uváděl Sonetku do sedace a vyšetřoval zraněnou nohu. Při všem tom neštěstí jedna dobrá zpráva - operovat se tentokrát nebude, kosti jsou přeražené čistě, jsou vůči sobě ve správné pozici a tak padne ze strany veterináře rozhodnutí - Sonetce bude na nohu nasazena sádra. Respektive speciální tvrzená pryskyřicová dlaha, takzvaný kast.
Neprotestuji. Přes všechnu tu bolest v srdci a zoufalství jsem v ty okamžiky pocítila nepatrnou úlevu - vyhneme se operaci, vyhneme se narkóze. S nasazeným kastem nebude snad tak zle. Snad. Panebože, kdybych jen tušila....
Kdybych jen trošinku tušila, jakým peklem si za pár týdnů projdeme, nikdy bych nesvolila k nasazení kastu, nikdy bych ve své naivitě nepocítila úlevu z toho, že jsme se vyhnuly operačnímu sálu...

Ve chvílích, kdy veterinář fixoval Sonetce nohu do kastu, jsem ale neměla ani potuchy o tom, co pro nás osud chystá... Kast byl těžký, složený z mnoha vrstev a mně se zdálo jakoby měla Sonetka nohu v betonovém sarkofágu. Z celé nohy jí koukali dole jen špičky dvou drápků a pak následovala masa pryskyřicového kastu, až do půlky ramene. Sonetka byla statečná, ostatně tak jako vždy a po probuzení ze sedace sama odskákala po třech k autu, přece se nebude nosit, už je z ní velká holka. Noc byla těžká a ještě hůř bylo nad ránem. Ne pro Sonetku, ta spala hlubokým spánkem, unavená z předešlých hodin, unavená z šoku a stresu, ze sedace ...  Zato já jsem celou noc  marně hledala odpověď na otázku proč, seděla jsem v koupelně na zemi a tloukla hlavou o zeď, v naději , že je to třeba jen noční můra, zatraceně zlý sen a že se z něj určitě probudím, že ho z té hlavy za každou cenu vytluču...

První dny byly špatné, Sonetce se velmi těžce vstávalo i lehalo, pohyb po třech ji velmi unavoval. Tlapka byla v kastu zcela uzavřena a zafixována v poloze kolmo k zemi, takže Sonetka nedokázala nohu používat, skákala tedy po třech. I přesto si však při krátkých procházkách venku poskakovala téměř jakoby se nechumelilo, hopsala často s klacíčkem v tlamě a v očích pobídku Dantemu a mně, ať si s ní jdeme hrát, ať se s ní jdeme přetahovat, jen ať jí ten klacíček zkusíme vzít, však ona nám uteče i po třech, to budeme všichni koukat! Srdnatě se, i s kastem na noze, vydávala ke stovky metrů vzdáleným ořešákům, v trávě pak dlouze odpočívala a já jí louskala její milované vlašské ořechy. Pejskaři v okolí z její živelnosti a radosti ze života šíleli nadšením a já na ni byla tak moc pyšná.

14 dní po úraze se Sonetce v nestřeženém okamžiku podařilo vykousat si v kastu díru velikosti mužské pěsti. Bohužel přímo v místě zlomeniny, až na kůži, kterou si v záchvatu boje rozdrásala do krve. Její houževnatost a tvrdohlavost jí vždy pomáhaly lehce se vyrovnat s jakýmkoliv problémem, s jakoukoliv bolestí, ale teď to bylo spíš ke škodě než k užitku. K ničemu bylo v těch chvílích dočasné trojnásobné jištění, trojnásobná ochranu kastu omotaného v silné vrstvě obinadla, v silné vrstvě obvazů a překrytého rukávem od košile, dole staženého šňůrkou a nahoře jištěného popruhem přes záda. Ošetřující veterinář kroutil tak trochu pobaveně hlavou, prý se stává, že si psi ožužlají vrchní okraj kastu a trochu ho poškodí, ale takovouhle díru přímo uprostřed, to prý za svou praxi zažil jen u jednoho psa - u bulteriéra. A u Sonetky. Makovička tvrdohlavá.
Následovalo provizorní zpevnění poničeného kastu a druhý den jsme byli objednaní na operaci, protože se dalo očekávat, že zlomenina se destabilizovala a fixace novým kastem nebude již možná. A znovu klečení v čekárně a čekání až nastoupí účinky sedace. Sonetce byl rozřezán zbytek kastu a na nosítkách byla odnesena na rentgen, kde se kupodivu zjistilo, že kosti zůstaly vůči sobě ve správné pozici a zlomenina se nerozjela. Něco jako malý zázrak. Místo operace nás tedy čekalo nasazení nového kastu, probuzení a odjezd domů.

                          
          
                                                    (Sonetka s druhým kastem)

A já od té chvíle začala s sebou brát Sonetku do práce, den co den. Děkuji tímto svému zaměstnavateli za tolerantní přístup, jelikož z avizovaných pár týdnů se nakonec stali téměř tři měsíce.

Pět týdnů po úraze jsme podstoupily další rentgenování. Marně a bláhově jsem doufala, že zazní ortel o dokonale zhojených kostech a že nám bude ten zatracený kast sundán. Bylo příliš brzy. Kosti se hojily, ale potřebovaly ještě pár týdnů času na úplné zahojení. Vyhlídka dalších týdnů kdy bude muset Sonetka žít s kastem na noze (a tudíž skákat po třech) mě hodně bolela, bylo to k uzoufání, ale nedalo se nic dělat.

Dva dny po rentgenech přišly zčistajasna silné a urputné křeče, které Sonetce vystřelovaly do celého pravého boku. Chňapala si v zoufalství po svém vlastním těle, ve snaze uchopit onu neuchopitelnou bolest. Nemohla pořádně ani spát, byla neklidná, únavou usnula a bolest ji po pár minutách vždy probudila. Při vstávání i lehání bolestí vždy vypískla, oproti předchozím týdnům se nedokázala překulit vleže z jednoho boku na druhý. Od ramene k páteři se jí udělal jakýsi otok, jelito. A tak znovu, pokolikáté už?, letím se Sonetkou na veterinu. Vyšetření a konstatování veterinářem, že má pravděpodobně namožené svaly, z toho jak skáče po třech a z váhy kastu, který drží při pohybu ve vzduchu. Dostáváme prášky proti bolesti. Křeče trochu ustoupí, léky zabraly. Sonetka však začíná být apatická, stále jen leží, celé hodiny nezamhouří oka, jen kouká před sebe, je jakoby duchem nepřítomná, přestává komunikovat, kašle i na ty nejmilovanější pamlsky, nezajímají ji její oblíbení plyšáci, které jindy s takovou vervou trhá na malé kousky,... Stává se pouhopouhým stínem oné živelné a věčně usměvavé Sonetky. Veterináři však na nic jiného než na namožené svaly nepřichází...

Třetí den následuje šok. Ráno krátké vyvenčení, odjezd do práce. V práci Sonetce pomáhám lehnout si na pelíšek a všimnu si divné skvrny, která se rychle šíří a prosakuje kastem v místě loktu. Ještě před minutou tam nebyla. Stačí letmé přičichnutí. Mrtvolný zápach, pach hniloby. Následuje okamžitý odjezd na veterinu. Sonetka je položena na stůl, veterináři berou jakousi elektrickou pilku (něco jako malou rozbrušovačku) a vyřezávají Sonetce do kastu otvor v místě kudy prosakuje ona hnědá, smradlavá tekutina. Vyřezávají otvor v místě loktu. Téměř by se až chtělo říci v místě bývalého loktu. Jak se totiž záhy ukazuje tak z lokte zbylo jen jeho torzo. Jen páchnoucí, v hnilobnou kaši proměněná kůže, maso, část chrupavčitého loketního výběžku, dodnes nevím jak se mu odborně říká…
Nevěřícně sleduji tu velkou živou ránu, do nosu se bez ustání dere nasládlý mrtvolný zápach shnilých tkání. Absolutně nechápu že nebylo nic cítit už celé dny předtím. To ten nepropustný a přístupu vzduchu nemilosrdně uzavřený zatracený kast. Důkladná desinfekce, odejmutí zbytků shnilého masa a kůže, překrytí sterilní gázou, hromada antibiotik. A varování veterináře - je možné, že noha takto hnije i na jiném místě. I přes toto velké riziko však veterinář kast nechce sundávat a zbytek nohy zkontrolovat. Pár hodin poté poprvé ošetřuji sama Sonetce torzo lokte a hlava mi nebere to co vidí moje oči. Snažím se marně pochopit jak se tohle vůbec může stát, v takovém rozsahu. A k tomu představa, že toto se možná děje ještě na jiném místě nohy, skryto mým očím pod kastem ...
Psychicky to nevydržím a volám na veterinu. Trvám na sundání celého kastu, chci, prostě musím mít jistotu, že hniloba nesežrala nohu i jinde ... Má prosba se nesetkává s přílišným pochopením, prý je lepší počkat a pokud noha hnije i jinde, tak se to stejně provalí zase kastem ven a pak prý se teprve vyřízne do kastu další otvor, přes který se bude napadaná tkáň ošetřovat, stejně jako torzo lokte. Toto ovšem odmítám, kast se prostě sundá a noha zkontroluje. Sonetce je tedy vpodvečer kast rozřezán a sundán. Zbytek nohy je v pořádku, nedokážu se však radovat, stačí jediný pohled na zmrzačený loket. Sonetce se alespoň vyměňují na noze veškeré podkladové vaty za nové, ty původní byly totiž do velké míry nasáklé hnilobou z rozkládajícího se lokte... Poté je kast na nohu znovu nasazen. 

                                                              

                                                 (torzo odhnitého Sonetčina loktu)

Noha však pod znovunasazeným kastem otéká, druhý den musíme tedy opět na veterinu, sevření kastu se musí povolit. A den na to jedeme na veterinu znovu - Sonetce prosakuje mezi prsty tekutina, mokvá jí meziprstí z masívním otokem postižené tlapky. Ošetření a desinfekce . Tlapka je nateklá, zapařená, odulé prstíky se vyvalují z kastu ven, ten proto musí být sundán a znovu nasazen, tentokrát s menším utáhnutím.
Sonetku i mě provází všudepřítomný zápach hniloby z odhnilého loktu, vsakuje se mi do kůže prstů, kterými ošetřuji pravidelně Sonetce ránu, šíří se kolem Sonetky, i když několikrát denně měním obvazy, gázy, desinfikuji a čistím pečlivě, přepečlivě, vzniklou ránu. Po pár dnech konečně zápach mizí..... Už to samo o sobě je velká úleva. Otoky tlapky odeznívají, meziprstí konečně přestává mokvat a už není potřeba ho několikrát denně desinfikovat.

Sonetka začíná mít živější pohled, dokáže spát, aniž by jí mučily bolesti a křeče, má chuť k jídlu, venku se nadšeně zdraví se svými psími kamarády, doma cupuje plyšáky na malé kousíčky. Následujících 10 dní se věnuji ošetřování odhnilého zbytku loktu a konejším sama sebe, že horší už to určitě být nemůže. Že tohle ještě vydržíme a pak už bude jen dobře….

Bohužel však pár dní poté Sonetka opět začíná propadat apatii, je skleslá, nervózně očichává spodní část kastu. A je to tady znovu. Ordinací se znovu rozprostírá onen hnilobný zápach, Sonetce uhnívá na několika místech tkáň ze spodní třetiny nohy. Z ran vytéká hustý hnis promíchaný s krví. Veterináři rány ošetřují, nasazují kast zpátky a přidávají nám ke stávájícím antibiotikům další, s jinými účinnými látkami. Na další převaz přicházíme po domluvě za dva dny a já propadám obrovské bezmoci - po sundání kastu je zřejmé, že prohnilé rány jsou zase o kus horší než minule, přidávají se k nim navíc další. Hniloba na několika místech sežrala kůži a masem se dostala hluboko do nohy. Nezmáhám se ale na odpor, když veterináři Sonetce po velmi bolestivé desinfekci znovu vrací kast na nohu. I když nechápu. Nezmůžu se však na nic. Vždyť jsou to přeci odborníci a já úplný laik. Byla jsem hloupá, teď už to vím, udělala jsem velkou chybu, že jsem zavčas neřekla A DOST!

Po třech dnech přijíždíme znovu a kast je Sonetce opět z nohy sundán. Tentokrát definitivně. Měla jej na noze předlouhých 53 dní.... Stav je již neudržitelný, hniloba řádí na Sonetčině noze neskutečným způsobem, uvnitř nohy vznikly jakési tunely, píštěle, plné smradlavého hustého hnisu, který vytéká ze všech ran, koluje nohou, krevním oběhem,…

Naše trápení tímto zdaleka neskončilo. Pokud chcete vědět, proč se Sonetčiny kosti dostaly do takového stavu, že začaly doslova mizet z nohy a jak je možné, že Dante vypadal v květnu takto....
                                                   


       a v červenci takto....  (a kožní chorobou to rozhodně způsobené nebylo)
                                                    


                               pak si přečtěte pokračování našeho příběhu....

 
Děkuji Vám za návštěvu tohoto webu a někdy zase nashledanou :-)